Letošní Brdské dvoukolo odstartovalo už před startem - při řazení na startovní čáře - čehož jsem si já osel ve své bezbřehé prostotě vůbec nevšiml. Zatím co obvykle se největší favorité staví v klidu a pohodě do první třetiny "startovní šachovnice", tentokrát se svorně napáskovali hned na čáru. Ihned po odstartování  rozpoutali pravé inferno (všiměte si, že první zaznamenaný výkon , tedy 5 vteřina, je nějakých 460W/50 N.m.

Po prvních pěti minutách mezi 400-500W a přitom s tepovkou pod 170 mi bylo jasné, že  studené nohy nechcou, že si tentokrát si čelo balíku mojí přítomnost vůbec neužije a že to bude chtít zvolnit a poskládat si svojí vlastní skupinku "na přežití". Podobné pocity měla asi naprostá většina balíku a tak to nebylo ani zdaleka tak jednoduché, neboť v tu chvíli už se peloton roztrhaný do dvojiček či trojiček natahoval v délce bratru půl kilometru. Okolo prvního lesního sjezdíku se přece jen zkondenzovalo jádro pěti či šesti odpadlíků a riziko individuální časovky na 65 km bylo pro tentokrát zažehnáno. Také tempo se stalo lidštějším, protože bylo jasné, že na individualismu v tuto chvíli nikdo z nás nevydělá.

Ve víceméně  socialistické spolupráci (každý podle svých možností, každému podle jeho potřeb;-) jsme překonali Stožec i Hradec a ve sjezdu do Osova se k nám obvyklým střemhlavým letem připojil Petr Hovorka. Jak se mu to povedlo, nechápe tentokrát ani on sám, protože na nás na pětiminutovém sjezdu sjel odhadem více než minutu (v každém případě jsme ale nadzvukový třesk neslyšeli, takže předpisy asi neporušil ;-)

Rychlý úsek mezi Osovem a Svinaři proběhl bez příhod a do druhého kola jsme najeli svorně a zdánlivě nerozborně. Na lesních asfaltkách ale zapůsobil neočekávaně v konečných důsledcích nejdůležitější faktor závodu - defekty. Během přibližně půl kilometru jsme díky nim ztratili tři společníky (a potkali zhruba stejný počet nešťastníků z první skupiny) , takže Stožec a posléze Hradec už jsme přejeli jen tři - Petr Hovorka, Pavel Červenka a já. Jako mrkev na klacku před oslem se před námi v tu chvíli objevil Libor Janoušek, nepřehlédnutelný a nezaměnitelný v letošních barvách Liquigasu. Toho dáme, usoudili jsme - jenže to jsme netušili, že mu neseklo, ale že v první skupině píchnul a bleskově vyměnil (skvělý výkon a práce s bombičkou!).

Abych to neprodlužoval - dali jsme tak akorát houby. Jakmile přejel Libor horizont na Hradci, zmizel, jak když ho Tatra střelí a přesto, že jsme mazali s větrem o závod, uviděli jsme ho až těsně před Svinaři, kousek před závěrečným stoupáním do cíle. Petr se sice ještě pokusil o doskočení, nicméně Libor svých 50 metrů v pohodě uhájil, Petr se nám pokorně vrátil a my jsme propagačním spurtem o mrtvou vránu svorně projeli páskou.