Brdské dvoukolo byl závod šestnáct sezón patřící do seriálu CKKV a od roku 2003 uzavíralo sezónu UAC. Použil jsem minulý čas, protože podle sdělení pořadatele byl letošní ročník zřejmě poslední, minimálně v tomto termínu - zřejmě proto, že hlučně funící cyklisté plašili v Brdském polesí houby a jinou zvěř a ta před blížícím se datem popravy nevykazovala patřičné přírustky. Jaké tedy bylo poslední dvoukolo pohledem ergomo? Nahlédněte do grafů a komentářů.

Závod můžete pořádat třeba stokrát, ale Klasiku s velkým K z něj neuděláte, pokud nevymyslíte nějakou dominantu, která by ho odlišovala od ostatních podobných. A tak má Paříž-Roubaix svoje pavé, Křivoklátské peklo kostky pod hradem, a Brdský švih Babu. Specialitou Brdského dvoukola je jeho část v lesích. Nevede totiž po běžných silnicích, jako všechny ostatní závody, ale po lesních cestách. Není to sice žádný MTB maraton, jak by někoho mohlo napadnout, cesty jsou vyasfaltované, a to oproti mnohým silnicím první třídy naprosto luxusním kobercem, ale les je les, v září pravidelně prší a voda ze stráně naplaví na cestu ledacos - nejen kamínky, ale i bláto, listí, jehličí, šišky a větvičky. Tyto "přírodní překážky" potom otestují pozornost jezdců i sílu jejich plášťů a dají možnost vyniknout nejen výkonnosti, ale i štěstěně.

Startovní čára závodu je mezi Svinařemi a Halouny, hned u odbočky z hlavní silnice. Mírné stoupání závod provede okrajem Halounů a cesta v zápětí zmizí v lese, aniž by tempo získávání výškových metrů nějak výrazně změnila. První krátký sjezdík, a s ním ošidná úleva nohám a plicím, přijde teprve po čtyřech kilometrech po pravé zatáčce, snese vás ale jen o pár metříků jen k dalšímu stoupání. Mírnějším tempem s několika vlnami cesta stoupá ještě další čtyři kilometry a svojí cestu vzhůru zakončí kilometrovou "skorostojkou" po úbočí Brda na křižovatku zvanou Stožec. Táhlé stoupání a hrubý asfalt nepřeje lehkým převodům ani jízdě v háku, o to více však pokusům o únik.

Za  Stožcem následuje  první odpočinková či "sjížděcí" pasáž, začínající sjezdem a končící nájezdem na hlavní silnici z Dobříše do Hostomic. V tomto úseku pozor, je tu několik závor uzavírajících za normálních okolností vjezd na lesní cesty a loni nám jednu z nich nějaký paznecht spustil.

Kopec, který vás čeká teď, už znáte z Brdského švihu - v rámci Brdského dvoukola do něj ale naštěstí pro všechny nevrchaře najedete až za polovinou. Ve sjezdu, následujícím za horizontem se příliš nerozvášněte, abyste po nějakém kilometru místo doprava na Osov nepokračovali rovně do Hostomic. Za odbočkou čekejte nepravidelně adrenalinový průjezd oběma Chlumci a Osovem, během kterého rychlý šlapací sjezd koření několik nedbale vykroužených zákrut a především auta v protisměru či pomalu jedoucí kloboukatí řidiči ve směru vašem.

V Osově vás regulčíci na křižovatkách nasměrují doprava na podle mého názoru nejhezčí úsek závodu, mírně klesající silnici lemující Brdy po jejich severní straně od Hostomic po Řevnice. V době konání závodu tu totiž standardně fouká nějaká varianta západního větru a díky němu a negativním procentům stoupání si každý alespoň chvíli může připadat jako profík ;-). Tato kombinace přeje i únikářům či naopak sjížděčům a eliminuje do značné míry výhody zejména menších skupinek, protože hák se tu opravdu těžko hledá.

Desetikilometrová idyla končí průjezdem ve Svinaři, na jejich konci odbočíte doprava, přejedete startovní čáru a, v případě, že jedete druhé kolo, máte poslední možnost hledat vhodnou pozici do případného spurtu - do cíle vám zbývá nějakých osmset až tisíc metrů.

 

Po jednom ročníku tříkolového experimentu pro mladší balík nyní jezdili všichni opět tradiční dvě kola, což znamená přibližně 65 km a vzhledem k nim velmi pěkných 1110 nastoupaných výškových metrů.