Afrika.Kolébka lidstva,Černý kontinent. Místo kam jezdí čeští urologové na safari za peníze farmaceutických firem, nebo svět, kde má lidský život cenu sklenice vody? Kasína Sun City nebo chatrče šamanů vúdú? Může bílý muž (či žena) pochopit sklepení své existence? Spolek Kašpar v Celetné se o to skrze hru Bernar-Marie Koltese pokusil..

"...byly tam strážní věže i ozbrojení ochránci. Aby v noci na stráži neusnuli, oslovovali se v noci hrdelními zvuky. Atmosféra tohoto malého světa se stala výchozím bodem hry..."
Nedatováno. Stavba francouzské státní zakázky, rozvojové pomoci bývalé kolonii kdesi v pralesích rovníkové Afriky. Stovky tun zeminy přemístěné bez zjevného účelu z místa na místo, silnice vedoucí od nikud nikam (o takových příležitostech se českým velkopodnikatelům ještě ani nesní).Padá tma - na rovníku se stmívá rychle. U stolku sedí muž - bílý - před sebou šachovnici připravenou na partii dámy a sklenici whisky. Na kohosi netrpělivě čeká. Rozhodně nikoliv na hlas, který se ozve zpoza hranice temnoty:"Přišel jsem si pro tělo svého Bratra, Pane..."
Základní zápletka je prostá - na stavbě zemře černý dělník. Albury, jeho bratr (zdá se, že spíš z pohledu rasy než krve) si přichází pro jeho tělo. Dva bílí, Horn a Cal, ho nechtějí, nebo spíš nemohou vydat. Podobně jako v Srdci temnoty Josepha Conrada však o děj vůbec neběží. Nejde o boj dobra se zlem, práva s bezprávím (i když v podtitulu stojí "Africký western") - konflikt na scéně se odehrává v nevědomí. To Afrika, zosobněná Alburym, temná, hutná, iracionálně pudová a přesto s pomalou cílevědomostí lávového proudu, naleptává, rozežírá a postupně stravuje rádoby nadřazené povýšené ego vetřelců. Tak snadno, jako Albury pronikne za plot tábora, pronikne nenápadně Afrika do srdcí cizinců, rozleptá a stráví vše, čím civilizace obalila a opancéřovala jejich duše. Zůstanou pouze nahá, slabá a bezbranná stvoření, bezmocná ve chvíli, kdy generátor, poslední zdroj Světla a ochrana před Temnotou, selže.

Spolek Kašpar si tímto kusem ukousl velmi náročně zpracovatelné sousto, možná daleko víc pro sebe než pro diváka. Soudím tak z toho, že premiéru, původně plánovanou na letní měsíce postupně (a potichu) odsunul na konec října, podle obrázků ze zkoušek se pozměnila scéna a, pokud mě paměť neklame, tak i obsazení. Nakonec tak soudím i z rozpaků jedné (ve hře neúčinkující) herečky Spolku, odposlechnutých náhodou po představení v divadelním baru. Myslím, že rozpaky jsou zbytečné - kus se bezpochyby povedl (nepopírám, že máme s manželkou pro tuto scénu velkou slabost a v posledních letech jsme viděli prakticky celý repertoár :-)
Nejvýraznější postavou hry je bezesporu Cal Martina Hoffmana. Frustracemi zmítaná troska, "ze zdravotně-preventivních důvodů" prolitá whisky skrz naskr, nenávidící  Afriku i černochy až na hranici obsedantní vášně bezpochyby táhne celý děj kupředu. Jeho kumpánem i protivníkem zároveň je sebevědomý, protřelý oportunista Horn (Pavel Zatloukal), jehož uhlazenou bezpáteřnost dlouhá léta na podobných stavbách přivedla až k dokonalosti hodné české politické scény. Petr Lněnička jako Albury dostal v Černochovi méně prostoru, než je na prknech Kašpara obvyklé (chcete li jeho herecký koncert, vyberte si kupříkladu Helverovu noc). Nejnevděčnéjší rolí je postava Leony, pařížské naivky, přijíždějící se do Afriky - v jejích představách vypadá jako kříženec dětského leporela s obrázky z lifestylových magazínů - vdát se za Horna. Jitka Nerudová tu dělala, co mohla, ale Isadora Duncanová ve Vertigu jí sedí podle mého názoru mnohem líp.
Scéna Terezy Šímové, jak jsem již naznačil, doznala zřejmě v průběhu příprav jistých změn. Stan v popředí, patrný i na fotografiích ze zkoušek v programu, zmizel a zůstal jen prázdný potemělý prostor rozšířeného jeviště, lemovaný sloupořadím afrických fantomů, s osvětleným stolem v popředí. Celek doplňuje projekce detailu očí, ve vypjatých momentech promítaná nad scénou (ty jsem tak úplně nepochopil - Afrika? Bůh? - je ale pravda, že emoce doplňují dobře;-). Hercům tak v "práci" pomáhá jen velmi příhodná hudba Daniela Fikejze.
Summa summarum - Boj černocha se psy rozhodně není konverzační komedie, na který by si člověk mohl odskočit jen tak pro rozptýlení, když ho zrovna omrzí seriály a nedávají nic v kině. Kdo má ale "nakoukáno" a od divadla čeká občas víc než hodinu či dvě trvající přestřelku bonmotů a špílců, měl by si "Černocha" od Kašparů rozhodně dopřát...