Staticky zatížené svaly sice nevykonávají práci z jednoduše fyzikálního pohledu (práce=síla x dráha/čas) ale fakticky samozřejmě pracují a to v izometrickém režimu - aktivně se brání proti protažení. Produkce laktátu pak odpovídá rozdílu mezi potřebou (aktuálně podávaným výkonem) a dodávkou kyslíku, stejně jako je tomu v jiných svalech. Podíl na celkové produkci laktátu ale velký nebude, možná ani tak velký, jako je poměr váhy lýtkových svalů k hlavním producentům laktátu, svalům stehna a hýždí. Nakonec ona hladina laktátu v krvi jako taková je jen pouhý ukazatel deficitu kyslíku, sama o sobě fakticky nijak neškodí - to jen my používáme toto zjednodušení, protože je to nejjednoduší způsob změření "kyslíkového dluhu".

Ke generování v plném slova smyslu je cyklista nevyužívá z několika důvodů. Předně proto, že jsou vzhledem k optimální trajektorii pohybu nohy v nevýhodné poloze, že jejich přínos by byl vzhledem k nárůstu  spotřebě kyslíku malý, nebo by dokonce velká změna úhlu v kloubech vedla ke zhoršení efektivity práce "hlavních" svalů. Ani svou vnitřní konstrukcí se k aktivnímu použití při šlapání zřejmě příliš hodit nebudou, uvážíme li, že při běžném pohybu, tedy chůzi nebo běhu pracují jednak v krátkých téměř izometrických pulzech při došlapu a odrazu a čistě izometricky v oporové fázi kroku - tedy nikdy izotonicky, tak jak by odpovídalo tomu, kdybychom po nich chtěli výkon při šlapání. Přesto ale mají obrovský význam - malá změna úhlu v hleznu vyrovnává pohyb horních dvou ramen "pákového převodu" - stehna a bérce - a tím dovoluje s maximální přesností kopírovat pohyb pedálů, zajistit "kulaté šlapání" a ideální rozsah pohybu svalů výkonem významnějších.