Slovníček zkratek

AeP = aerobní práh

AnP = anaerobní práh

AT (Anaerobic Treshold) = (ventilační) anaerobní práh

FTP (Functional Treshold Power) = výkon na "funkčním" prahu

LT (Lactate Treshold) = laktátový práh

MLSS (Maximum Lactate Steady State) = maximální intenzita stabilního laktátu

OBLA (Onset of Blood LActate) = bod nástupu laktátu

Pro praktický život je takovéto dělení možná zbytečně složité a opravdu stačí pochopit, co se teoreticky děje na prahu aerobním a anaerobním. Pro ty z vás, kdo chtějí přijít celému propletenci na kloub o trochu více možná pomůže srovnávací přehled přibližného vztahu obecně používaných prahů, uvedených zkratek a výsledků vyšetření z nejvýznamnějších laboratoří - aneb

...co znamená, když se řekne...  

Prakticky vzato...

V předchozím textu jsem zmínil, že FTP jako jediný má z definice svojí vlastní veličinu a jednotku vyjádření výkon a Watt. Ostatní pojmy jsou doslovně vzato pouze obecná vyjádření určité intenzity zatížení. Pokud tedy běžně hovoříme „anaerobním prahu 170 tepů“, dopouštíme se de facto terminologické nepřesnosti. Správně by to mělo být „anaerobní práh odpovídá tepové frekvenci 170 tepů za minutu“ i když tak v civilu nikdo nemluví.

Mluvím o tom proto, že fyziologické procesy nejsou s tepovou frekvencí ani zdaleka tak napevno svázané, jak bychom si rádi představovali. Rozhodně to není jednoduchá funkce typu TF=fce(La) či La=fce(TF). Obecně je známé, že se „prahy mění s teplotou prostředí“. Méně známý, ale ještě snadno pochopitelný je vliv nadmořské výšky a tedy parciálního tlaku kyslíku. Podle vyprávění si tuto zkutečnost prakticky ověřil i trenér Lady Kozlíkové Břéťa Usnul. Trénovali v Alpách v nadmořské výšce nad 1800 m.n.m dlouhé intervaly v kopci na „anaerobním prahu“ podle TF – aby pak na vrcholu kopce zjistili, že má Lada laktát údajně až 8 mmol/l...

Moje zkušenosti s ročním tréninkem s wattmetrem nepřímo naznačují, že hodnota laktátu je v oblasti přechodu z aerobního do anaerobního režimu nesmírně labilní. Dokonce tak labilní, že činí úhelný kámen klasického tréninku, tzv. prahové intervaly (intervaly na definované hodnotě laktátu na anaerobním prahu) mimo laboratorní ergometr a nebo bez wattmetru, jen podle TF, prakticky nerealizovatelný.

Domnívám se, že hladina laktátu bude daleko více závislá na výkonu v průběhu akcelerace v prvních zhruba 30 vteřinách než na průměrném výkonu v intervalu nebo průměrné TF. Předpokládám, že zejména při prudkém zrychlení „odsune“ organismus kyslíkový dluh vzniklý startovním výkonem do laktátu, aniž by došlo k odpovídajícímu zvýšení ventilace a TF. Po stabilizaci jízdy se sice TF jakoby dorovná na prahovou hodnotu, koncentrace laktátu je ovšem daleko vyšší, než bychom čekali podle testu v laboratoři, kde ke zvýšení výkonu dojde bez výkyvu.

Pod kontrolou měřiče výkonu je přiblížení k prahovému laktátu teoreticky možné přesněji, i tak je ale příliš závislé na tom, jak citlivě pracuje závodník „s plynem“. Kdo totiž někdy s měřičem výkonu jel ví, jak snadné je na deset či patnáct vteřin zvýšit aktuální výkon na dvojnásobek prahového a jak malá terénní vlna k tomu stačí.


Ještě složitější je to s hodnocením výkonu z laboratorních testů. Bylo by velmi příjemné a jednoduché, kdybychom mohli předpokládat, že hodnoty výkonu naměřené při testu půjdou přímo použít pro nastavení tréninku podle výkonu. Bohužel tomu tak není. Moje několikaletá zkušenost s testováním a zároveň závoděním ukazuje, že čím lepší závodník, tím vyšší výkon je schopen jet na stejné TF v reálných podmínkách oproti laboratornímu testu. O důvodech, proč tomu tak je (a jestli tomu tak je vůbec :-) jsme se stále ještě s ostatními kolegy laboratorníky a wattmetristy neshodli, takže budu dál předestírat pouze své dohady.

Předně to může být tím, že efektivita šlapání a tedy i vztah výkon - spotřeba kyslíku a tím i výkon - TF není konstantní, ale mění se. Nejen podle toho, jestli výkon generujeme více silou nebo otáčkami. Vliv má i zrychlení pohybu pedálu jako reakce na změnu vektoru síly v průběhu otáčky. V praxi to znamená, že váš maximální výkon se mění podle toho, jestli jedete po rovině a nebo do prudkého kopce, proti a nebo po větru. Nejvyšší výkon za stejného úsilí a TF vyvinete do prudkého kopce, nejnižší při jízdě proti větru. Laboratorní ergometry přitom brzdí podobně té nejméně příznivé variantě – mírné stoupání v silném protivětru.

Druhý důvod může být v průběhu výkonu v čase. Zatím co laboratorní ergometr se snaží brzdit co možná nejkonstantněji a průměrný výkon je stále rovný okamžitému (průměrný výkon = normalizovaný výkon), při jízdě v reálném prostředí je průměrný výkon toliko aritmetickým průměrem okamžitých výkonů, kolísajících ve vteřinových periodách o celé násobky průměrného výkonu (průměrný výkon < normalizovaný výkon). Právě v tom, se mnoho dva lidé se stejným laboratorním testem v reále výrazně lišit. Odhaduji, že jednou z adaptací na cyklistickou zátěž je právě využití oněch krátkých výkyvů k „dozásobení“ svalového vlákna kyslíkem. Základem této představy je si uvědomit, že při tepové frekvenci 160 tepů za minutu znamená desetivteřinový výkyv 25 tepů a při tepovém kyslíku 20 ml/tep prostor pro přesun překvapivých 500 ml kyslíku... Pokud tuto teorii přijmeme a rozvedeme, zjistíme, že velké a časté kolísání okamžitého výkonu může být pro organismus překvapivě výhodné, jelikož umožňuje přesunovat kyslíkový dluh toliko do kolísání ATP-CP a hned v další periodě uhradit, kdežto nekolísající výkon donutí sval přesunout deficit kyslíku dále do zvýšené hladiny laktátu – a chyba metody je na světě (podrobnější vysvětlení „přesouvání kyslíkového dluhu“ najdete v článku Ponorka s výkonem). Pro tuhle mojí teorii nepřímo hovoří, že lidé pro nedostatek času pravidelně trénující na trenažeru nebo docházející na spinning mají zhusta velmi dobré testy v laboratoři, výrazně lepší než jejich závodní umístění.

Třetí možnou příčinou je samotný způsob testování. Podle teorie tréninku s výkonem a kritických výkonů je rozhodujícím parametrem průměrný výkon za určitý souvislý časový úsek zátěže. To znamená, že pro vztah výkonu k laktátu a TF je rozhodující nikoliv jen výkonový stupeň, při kterém dosáhneme požadované hodnoty laktátu, ale i všechny výkonové stupně předcházející. Jednoduše řečeno změřený výkon na prahu záleží na protokolu vyšetření, který ta která laboratoř používá a je zásadní rozdíl, jestli závodník s naměřeným výkonem 300W při 4 mmol/l dosáhl této koncentrace např po 5x4 minutách, stupněných po 50W (100W-150W-200W-250W-300W) a nebo 8 stupních po 30W (100W-120W-150W-180W-210W-240W-270W-300W). Průměrný výkon za posledních 12 minut testu před dosažením prahu je v prvním případě 225W, v druhém 255W. Pikantní je na celé věci to, že testy s nižším stupňováním se dávají obvykle závodníkům, u nichž očekáváme nižší výkonnost – a přitom je tím donutíme se pohybovat poblíž anaerobního prahu po delší dobu, čímž jejich výkonnost v testu opravdu snížíme.

Zásadní podíl na výsledné hodnotě laboratorního výkonu na prahu má i to, zda laboratoř provádí odběr laktátu při plné zátěži a nebo pro odběr dělá krátkou pauzu se snížením zátěže. Zvídavým matematikům mezi vámi nechám za domácí úkol spočítat, jak se změní průměrný výkon za posledních dvanáct minut druhého uvedeného testu, zařadíme li do něj po každém stupni půlminutovou minutu na odběr se zátěží 80W (výsledky mi posílat nemusíte ;-). Sám jsem před lety zažil mírný šok a výkonnostní deziluzi, když jsem přešel od Jirky Novotného (který mezery na odběr dělá, jelikož je na to sám) na kmenové CASRI (kde se pauzy nedělají, protože to dvě sestřičky zvládají za chodu) a moje papírová výkonnost se tím skokově zhoršila asi o 20%...

Jak z tohoto labyrintu ven? Jednoduše – především nepřeceňujte význam laboratorních testů. Používejte testy k tomu, k čemu byly původně vymyšlené – k nastavení a ověření prahových hodnot tepové frekvence (ať už se jmenují jakkoliv) a k vytvoření soustavy tréninkových prvků. Aktuální výkonnost podle nich hodnoťte jen velmi opatrně a rámcově. Samotný selský rozum vám napoví, že výsledek třicetiminutového stupňovitého testu na laboratorním ergometru ukazuje nejlépe to, jak jste na tom při třicetiminutovém stupňovitém testu na laboratorním ergometru, mnohem méně už jak dopadnete na 220 km dlouhém Králi Šumavy. Pokud máte potřebu se testovat, vytvořte si vlastní sestavu testů v terénu (úseky na čas), které odpovídají nějakém typickém zatížení v závodě (kopec určité délky a podobně). Pro nastavení wattmetru a výkonových zón poslouží laboratorní test hlavně jako základní hodnota pro první nastavení. Pro zpřesňování je notné využívat analytických možností příslušných aplikací pro zpracování výkonových záznamů. Ty zároveň slouží i pro průběžné vyhodnocení změn ve výkonnosti v terénu, kdy odrážejí realitu daleko přesněji než laboratorní test . Pokud chcete porovnávat laboratorní testy, je důležité srovnávat pokud možno co nejpodobnější testy ze stejné laboratoře, ideální je pro konkrétního závodníka použít vždy stejnou sekvenci zvyšování výkonu. Neporovnávejte podle testů výkonnost dvou závodníků mezi sebou. Hlavně v případě, že jsou oba zhruba stejné kategorie, to podle mé zkušenosti minimálně v 50% případů dopadne úplně naopak než na trati.  A hlavně nezapomeňte, že závodní výkonnost se nejlépe ukáže zase v závodě...