Znáte tango? Ne, nemyslím ten afektovaný strnulý tanec ze soutěží standardního tance. nebo StarDance. Myslím tango „pravé“, argentinské, přesněji Tango nuevo neboli „nové tango“, a ještě přesněji tango jako hudbu Astora Piazolly. Přiznávám, že tančit tango neumím, ani argentinské, ani to z tanečních. Ale hudba Astora Piazzolly, to je opravdu tango mého srdce.

U nás doma to máme krásně rozdělené. Já jsem konzerva, která když nějaký koníček objeví, drží se ho jako čumbrk vlněné fusekle. Radmila je nepokoj, jako kočka chcíplé myši přinášející domů kdejakou havěť. Přiznávám se, že mnoho té havěti se ukázalo postupně býti rozvíjející – například squash (to ještě před cyklistikou), pilates, powerjóga či výživa podle krevních skupin a s ní i znovuobjevené červené maso. Naposledy sice přitáhla domů Jeníka, o jehož přínosu pro moje duchovno (zejména v kategoriích odříkání a sebeovládání) se údajně nedá pochybovat, leč tělesná schránka a duševní zdraví očividně chátrá ;-). Jejím předposledním kouskem bylo ale tango – a o tom jsem fakt dlouho pochyboval. Do té doby, než jsem uslyšel hudbu Astora Piazzolly.

Astor Pantaleon Piazzolla se narodil v Argentině jako jediné dítě italských přistěhovalců Vincenta „Nonino“ Piazolly a Asunty Mainetti v roce 1921. V osmi letech mu otec daroval jeho první bandoneon*) a tím rozhodl o jeho osudu. Astor od té doby cestoval téměř po celém světě, studoval a hrál klasickou hudbu, jazz, skládal filmovou hudbu, koncertoval s filharmonií v Central Parku i sám v malých klubech, bandoneon ho už ale neopustil až do osudné mozkové mrtvice v roce 1990. S následky této zákeřné události, znemožňující mu hru na milovaný nástroj, se potýkal dva roky, než v roce 1992 opustil svou zmrzačenou tělesnou schránku a odešel do zasloužené nebeské síně slávy.

(zdroj: www.piazzolla.org)

Normální tango je celkem nuda, alespoň podle mého - světlou vyjímkou budiž „ztangovaná“ Roxane ve filmu Moulin Rouge, hlavně díky úžasně emotivnímu a překvapivě čistému zpěvu Ewana McGregora. Ale Piazolla – to je jiné kafe. Jeho skladby běží, klopýtají, mění rytmus. Jednotlivé nástroje chvíli mluví spolu, chvíli si každý povídá pro sebe, zdánlivě úplně jinou a přece dokonale ladící melodii. Vyjadřují přesně to, co tango má být - vášnivý milostný dialog, vyznání, polibky, facky, udobřování, rozchody, setkání, vzpomínky, smutek, sentiment i radost. Piazolla není pouhé tango, Piazzolla je žánr sám o sobě. Uslyšíte-li pár jeho typických děl, poznáte bezpečně každou další.

Ale škoda slov, když se mluví o hudbě. Poslechněte si alespoň dvě nejslavnější Piazzollovy sklatby z těch mnoha, co najdete v nejrůznějších verzích na YouTube:

Libertango je asi v Evropě nejslavnější. Osobně jsem jí poprvé zaregistroval právě v této scéně z kultovního filmu všech milongeros Tango lesson. 

(zdroj: Wikipedie.cz)