Rekreační sportovce můžeme v zásadě podle přístupu a věrnosti sportovnímu odvětví rozdělit do tří kategorií – monosportovce, sportovce univerzální a sportovce záchvatovité. Jaké jsou přínosy a jaká jsou rizika každého z postojů?

Sportovci záchvatovití

jsou kategorií zřejmě nejčastější a s rostoucí cenou volného času zřejmě také bohužel nejperspektivnější. Jejich styl odpovídá stylu doby – mnoho práce a nedostatek volného času vystřídá v nepravidelných periodách období velmi intenzivního sportování. Tito jedinci se, stejně jako v zaměstnání, nikdy nespokojí s málem. Sport, kterému věnují svou přízeň, dělají vždy s maximálním nasazením, nejlepším vybavením a v nejtěžších možných podmínkách. Mnohdy je i jedno o který sport jde, hlavně aby byl dostatečně vysoko v žebříčku popularity jejich komunity.

Mezi běžci mnoho takových nebývá – i když marketing firem zaměřujících se na produkty pro běh již zavětřil pole neorané, kola se pomalu ale jistě roztáčejí a popularizace běhu, pokud možno nejméně v podobě maratonu, nabývá obrátek.

Negativa záchvatovitého módního přístupu jsou na první pohled zřejmá. Především je to riziko zdravotní. Lidské tělo je konstruováno na principu maximální efektivity. Udržuje jen takové mechanismy a kapacity, jaké pro svůj život v daných podmínkách potřebuje. Život běžného člověka žijícího v západní civilizaci neklade na jeho tělesnou schránku prakticky žádné nároky. Rozhodne li se ze dne na den připravit se na maraton konající se za 6 týdnů, vznikne situace, kterou můžeme přirovnat zhruba k jízdě po polní cestě osmdesátikilometrovou rychlostí automobilem vyrobeným kompletně z papírové lepenky.

První co do závažnosti ohrožení je srdečně cévní soustava. Šoková terapie není to nejlepší, co může člověk dopřát svému srdci ztučnělému kombinací fastfoodové stravy a více či méně pravidelnou konzumací piva a jiných alkoholických nápojů. Už proto, že každý další infarkt šanci na úspěšné absolvování maratonu dále výrazně snižuje.

Vydrží li srdce, ještě stále není vyhráno. Běh patří mezi sporty výrazně zatěžující pohybovou soustavu, zejména, jak jinak, dolní končetiny a páteř. I když je běh ještě relativně přirozený pohyb, na který je tělo konstruováno, antiadaptace na sedavý způsob života na něm dokáže napáchat značné škody, od narušených pohybových stereotypů po oslabení úponů, svalů a vazů a poruchu statiky páteře.

Adaptace, tedy trénink běhu trvá mnoho týdnů a můžeme dokonce říci, že je to nikdy nekončící dynamický proces. Zahrnuje nejen fyzické přizpůsobení na úrovni stavby kostí, šlachového aparátu a svalů, ale především přeprogramování řídícího software na všech úrovních – od mikroregulace proudění krve ve svalech, přes rovnováhu až po samotnou techniku běhu.

Toto všechno není možné v průběhu rychlokurzu „maratoncem za šest týdnů“ stihnout. Jak je tedy možné, že je mnoho lidí, kteří po takovém tréninku maraton uběhli? Ti využili jiné vlastnosti živého organismu a to krizovou adaptaci. Ta umožní jedinci vystavenému silnému stresu přizpůsobit se náročným podmínkám za cenu drastického vytěžení a obětování všech rezerv. Cílené využívání této funkce se ovšem charakterem blíží přivolávání hasičů při každém zablokování kuchyňské zásuvky. Jak tělo, tak hasiči vám záhy řeknou dost a vystaví patřičně mastný účet.

Přes všechno výše napsané můžeme nalézt na záchvatovitém sportování cosi pozitivního. Pokud přežijeme její úskalí, neupadneme po dosažení původního cíle zpět do letargie a vytrváme, může se stát branou k pravidelnému a systematickému sportování. V tu chvíli se z nás stanou

Monosportovci

Je velmi pravděpodobné, že právě do této kategorie se řadí naprostá většina čtenářů tohoto časopisu. Monosportovec se vyznačuje pravidelným tréninkem s více či méně systematickým přístupem. Většinou dříve či později začne závodit, i když se jeho ambice mohou nacházet kdekoli na škále od „zúčastnit se“ po „zvítězit děj se co děj“. Svůj trénink se snaží neustále cizelovat a vylepšovat a často se nejen kvůli tomu začleňuje do komunity podobně postižených.

Monosportovec rozhodně nemá problémy s adaptací na pohyb ani s trénovaností kardiovaskulárního aparátu, dokonce je na svojí zdatnost patřičně hrdý. Zdá se, že jedině tato cesta úzké specializace veden v dnešní době k dosažení žádoucí vysoké výkonnosti. Přesto i tady můžeme najít stinné stránky.

Čertovo kopýtko může být skryto právě v nadměrné adaptaci a tím přetížení určitých svalových skupin a kloubů na straně jedné a oslabení na straně druhé. U vytrvalostních běžců, podobně jako u cyklistů jsou přetíženy dolní končetiny, zatímco výrazně oslabena je partie hrudníku a horních končetin (kdo by se s tím také tahal, že?). Kdyby mohly zejména kolena kotníky nebo achilovky mluvit, jejich hodnocení by si věru za rámeček nedali.

Temnou stranu můžeme najít i v působení monosportování na duševno sportovce. Zaměření na jediný sport může zejména u jedinců s vysokými ambicemi vést k čím dál nápadnějšímu omezení duševního obzoru. K tomu přispívá i výše zmíněné uzavírání se do komunit stejně zaměřených individuí. V extrémním případě vede tento postoj spíše než k rekordům ke vzniku podivínského askety s pohledem neustále upřeným na vlastní pupek, řečeno slovy účetního šikovatele Vaňka.

V každém případě se ale může časem z pohybu vytratit původní radost, hravost a nadšení, byvše plíživě nahrazovány povinností, neurčitou úzkostí ze zhoršení výsledků či dokonce závislostí. Proto by si měl každý monosportovec včas uvědomit, že se i ta nejušlechtilejší cesta může časem otočit do pekel, udělat si přestávku, výlet do nějakého jiného sportovního odvětví a hlavně nebrat sebe a svůj milovaný sport tak smrtelně vážně

Sportovci univerzální

jsou zdá se kategorií pomalu vymírající. Jistě je znáte nebo si na ně alespoň pamatujete. Šede- či sedmdesátníci s tělem třicetiletého (vlastním, ne ve sklepě), v létě uběhnou maraton, půlmaraton, lezou po Prachovských skalách nebo objedou půl republiky na kole, v zimě řádí na běžkách i sjezdovkách. A mezi tím si s kamarády střihnou turnaj ve volejbale, nohejbale či tenisu. Jejich vybavení může být podle jejich sociální situace i osobních libůstek supermoderní i takové, které by vyvolalo jásot spíš u kurátora muzea sportu než u marketingového ředitele velkoobchodu se sportovním zbožím. Vždycky je ale ovládají s až trestuhodnou nevědomou bravurou.

Největší výhodou multisportovního přístupu je přirozený a balancovaný rozvoj těla jako celku. Jednostranná zatížení se cyklickým střídáním aktivit navzájem kompenzují. Nehrozí ani lokální přetížení, ani celkové přetrénování či psychické vyhoření.

Nevýhodou se v dnešním na absolutní výkon orientovaném pohledu může zdát omezená maximální výkonnost, daná právě onou nevyhraněností. Dosažení maximální fyzické výkonnosti předpokládá velice koncentrovaný fokus fyzických i psychických sil. Ten ale nejde udržovat trvale a tak se sportovec specialista, chce li předejít přetrénování a vyhoření, musí nutně pohybovat v někdy dosti značně kolísajících periodách maximální výkonnosti a výkonnostního propadu. Sportovci univerzální obvykle tak vysoké špičkové výkonnosti nedosahují, jejich obecná výkonnost je zato daleko stabilnější. Je zřejmé, že výskokem vždycky dosáhneme výš než z klidného stoje, musíme k tomu ale před odrazem i i po něm pokrčit nohy.

Je tedy zjevné že univerzálně sportovní přístup nevede ke světovým rekordům, i když by popravdě řečeno mnohému o generaci mladšímu specialistovi by mnozí takto sportující jedinci s klidem v závodě utřeli nos. Zato vede k dlouhému a spokojenému sportovnímu životu. Je to zřejmě dáno tím, že cílem takového multisportovce není ani natrénovat na maraton za šest neděl, ani vyhrát mistrovství světa, ale prostě co nejdéle a s největší radostí sportovat. Základní podmínkou pro to je je čas a trpělivost. Naučit se dobře jeden sport trvá roky. Naučit se více sportů trvá desítky let. Totéž bohužel platí i o shromáždění potřebné výbavy.

Proto bude zřejmě zdatných univerzálních sportovců mezi námi stále ubývat. Ale alespoň něco bychom se od nich my, moderní monosportovci mohli naučit – trpělivosti a pružnosti myšlení. To nám pomůže i v naší specializaci.

vyšlo v běžeckém magazínu Run