Běh se po krátkém období, kdy ho v čele sportovních aktivit „pro zdraví“ válcovalo horské kolo – snad proto, že cyklistovi lze prodat daleko více nezbytných zbytečností, poznenáhlu vrací na své místo. Důkazem je doslova masová účast na akcích typu pražského maratonu i neustále rostoucí počet serverů a blogů na internetu. Plní ale běh onen kdysi proklamovaný účel „pro zdraví“?

Kdokoliv může dělat cokoliv – ale dobře to dopadnout nemusí

Heslo běhat může začít kdokoliv a v každém věku platilo snad v v dávných dobách, kdy děti hrály fotbal na plácku za domem a ne na počítačích po síti, bylo normální, že půjdou do školy půl hodiny pěšky a ne že je tam každé ráno vozí jejich starostlivá matka druhým rodinným vozem a dospělí se snažili utéct z práce před koncem pracovní doby za svými koníčky - zatímco dnes je jejich koníčkem zaimponovat nadřízeným co největším počtem leckdy naprosto samoúčelných přesčasových hodin. Leč taková je cena za svobodu, demokracii a tržní prostředí a nelze jinak, než využít předností moderní doby k vybalancování nutného zla.
Odhlédneme li od základních medicínských kontraindikací běhu, jako jsou například závažnější kardiologická nebo ortopedická onemocnění dolních končetin a páteře, může být překážkou běhu buď nadváha v absolutním měřítku a nebo dokonce nadměrná váha vztaženo k aktuální výkonnosti. Pokud se totiž člověk s téměř normální tělesnou hmotností díky své špatné kondici zadýchává i při rychlejší chůzi, určitě pro něj nebude běh přínosem.
Onou vymožeností moderní doby je komplexní sportovní vyšetření, nejlépe spojené s testem na „běhátku“. Pokud jste neprodělali žádnou srdeční příhodu a neléčíte se s vysokým krevním tlakem, není nezbytně nutné absolvovat zátěžové kardiologické vyšetření. Cílem testování by mělo být především, stanovení základních bodů – prahů vašeho výkonnostního rozsahu. Ze vztahu aerobního a anaerobního prahu je možné především určit, zda váš výkon vůbec dovolí běžet v únosné a přínosné intenzitě zatížení. Druhý benefit , který z takového vyšetření získáte, je stanovení zón zatížení, a to jak v podobě rozsahů tepových frekvencí, tak i rámcových rychlostí běhu.
Nastavení zón intenzity je potom už je prvním krokem k individuálnímu tréninkovému plánu. Dobře postavený plán se především alespoň pokusí spojit leckdy nesjednotitelnou trojici – váš časový rozvrh, výkonnost a sportovní ambice. Takový plán by v sobě měl zahrnovat vaší sportovní minulost, současnou výkonnost, nejbližší i vzdálenější cíle a to všechno promítnout do vašeho civilního života a to pokud možno tak, aby nedošlo k celkovému zhroucení organismu i životních jistot.

Chybovat je lidské, opakovat stejné chyby hloupé

Klasická murphologie definuje životní cyklus každé novinky do následujících fází: „iniciální nadšení – pozdní vystřízlivění – sčítání škod - hledání viníků -potrestání nevinných“. Takovým směrem se velmi často ubírá i mnohá čerstvá běžecká kariéra. Největší škody napáchá obvykle už iniciální nadšení. Člověk vychovaný pravidelnou mediální masáží o „tvrdé dřině vrcholových sportovců“ - to je mimochodem oblíbené novinářské klišé, průměrný mladý doktor nebo elév v advokátní kanceláři chodí domů unavený minimálně stejně – si jen těžko připustí, že z prvního tréninku nemůže přijít domů po čtyřech, protože pátý takový by už asi nepřežil.
Přehnaná vstupní očekávání vedou později ve fázi vystřízlivění k deziluzi z pocitu pomalého nebo spíš záporného nárůstu výkonnosti – což je pochopitelné, uvědomíme li si, že výsledkem neodpovídajícího tréninku je výsledkem spíš kumulující se únava než jakýkoliv nárůst.
Sčítání škod bývá potom tristní. V nejlepším případě pouze bolestivě namožené svaly a úpony – to když vám k vašemu velkému štěstí chybí vůle jít přes bolest. V horším případě poškození klubů, zborcená nožní klenba nebo přetrénování či dokonce chronický únavový syndrom.
Za viníky je v tu chvíli označeno ledacos – špatným povrchem a botami počínaje, až po nedostatek vůle či talentu či nepřízeň nejbližších. Málokdo si přizná, že jednoduše přecenil síly a špatně odhadl postupové cíle a už skoro nikdo nedojde až k jednoduché myšlence, že i tréninku tak „jednoduché“ disciplíny, jakou se může vytrvalostní běh zdát, by se mělo alespoň trochu rozumět.
Oním potrestaným nevinným se stane samotný běh. Neúspěšný sportovec na běhání zanevře a vrhne svojí energii do jiného sportu – velmi pravděpodobně s podobným výsledkem.

Keneth H Cooper – víc škody než užitku?

Knihy K.H. Coopera byly zejména v sedmdesátých a osmdesátých letech k velkým popularizátorem behu a joggingu jako ideálních nenáročných aktivit pro zdraví. Nejsem si ale jistý, jestli některé jeho teze nenapáchaly v konečném důsledku více škod než užitku, a to zejména v českém prostoru, protože v anglicky mluvících zemích přichází módní sportovní vlna snad každý týden a i na klasiky žánrů se velmi rychle zapomíná.
Kromě myšlenky běhu pro každého, která vyháněla v době mého dětství čas od času ctihodné otce a občas dokonce i ctihodné matky od rodin do lesoparků, aby pak nebyli několik dní schopni ani dojít na autobus, bych mu kladl za vinu především určité spojení míry vytrvalostní kondice a aerobního tréninku s dvanáctiminutovým „all-out“ běžeckým testem.
Je nepochybné, že dvanáctiminutovka je velmi dobrým testem indikujícím velikost maximální spotřeby kyslíku, tedy VO2max. Tento výrok  ale nejde obrátit a usuzovat, že stačí běhat pravidelně dvanáct minut nadoraz a zlepší se moje vytrvalostní kondice a potažmo zdravotní stav. Zatím co trénovaný běžec běží i při maximálním nasazení dvanáctiminutovku díky svému vysokému aerobnímu potenciálu 85-90% aerobně, netrénovaný člověk se během prvních dvou až tří minut „zahltí laktátem“ a tento kyslíkový deficit není schopen do konce běhu zpracovat. Přetížení La-O2  je u netrénovaného mnohonásobně větší než organismus dokáže v rozumné době zregenerovat a takový trénink vede brzy k přetížení, přetrénování nebo svalovému zranění.
Jeho knihy vedly také k často tradovanému omylu, totiž že minimální čas zátěže, vedoucí k rozvoji aerobní vytrvalosti je dvanáct, v lepším případě 25 minut. To není pravda. Při podobném tréninku dojde sice poměrně rychle ke zlepšení parametru maximální spotřeby kyslíku, ovšem vzhledem k tomu, že takové zatížení nelze aplikovat trvale, je efekt dočasný a rizika vysoká. Nehledě na to, že tréninkový systém založený na komplexním proporcionálním zatěžování v celém rozsahu intenzit dosahuje možná pomaleji, ale rozhodně daleko lepších výsledků.

Kde vzít a nekrást (informace)

V oblasti vytrvalostního běhu je v tuto chvíli stav trhu s informacemi oproti vzdálené sestřenici cyklistice mnohem více ve stavu zrození. Zatím co cyklistům alespoň někteří praktičtí lékaři již dnes nabízejí možnost alespoň základního zátěžového vyšetření na veloergometru a stanovení ventilačního anaerobního prahu, obdobné specializované vyšetření na běžeckém pásu je víceméně čistá science-fiction. Navíc jsem nenašel žádnou centralizovanou (třeba internetovou) registraci pracovišť, nabízejících podobné služby. Laboratoře jako je CASRI nebo pracoviště ve Stromovce jsou bohužel zatím stále ojedinělá zařízení a jsou spíše pozůstatkem po původním systému vrcholového sportu než prvními vlaštovkami nové éry. Na vině není ani tak nezájem trenérů a sportovních lékařů, jako spíš nepřipravenost sportující veřejnosti nakupovat informace - produkty nehmotné povahy, které si nemůžete odnést domů v igelitce.

Běh v síti

Velmi podobně jako sportovně medicínské konzultace vnímám po letmém průzkumu i postavení běžeckého sportu v síti sítí. Narazil jsem na několik velmi profesionálně vedených informačních serverů, avšak on-line trénink, tak jak ho provozuje například server cyklotrenink.com, kde pracuji, jsem žádný neobjevil. Upravit prostředí cyklistických plánů pro běh by přitom nebyl žádný velký problém, otevřená samozřejmě zůstává otázka, nakolik by byl o specializovaný běžecký trénink zájem.
A ještě jedno zajímavý dojem jsem při průzkumu běžeckého světa na webu nabyl – že pravověrní běžci jen minimálně pracují s tepovou frekvencí a laktátovou křivkou. Mnohem obvyklejší je definice intenzity běhu pomocí tempa na kilometr, odvozeného nikoliv od aktuální trénovanosti a výkonnosti konkrétního běžce, ale od cílového času v závodě. Podle požadovaného času – například 3:30 na maraton  trenér postaví stabilní jízdní řád několikaměsíční, který by měl závodníka k tomuto času dovést.
Vůbec nechci vylučovat, že podobný systém může fungovat, naopak, u zkušeného závodníka s dobře naplánovaným a hlavně reálným výkonnostním cílem si dovedu představit velmi dobrou účinnost. Běžecké tempo bude v tomto případě fungovat velmi podobně jako měřiče silového výkonu, poslední hit v kontrole tréninku cyklistů.
Domnívám se, že tento systém může být na rozdíl od cyklistiky dobře účinný i vzhledem k jinému poměru vlivu obecné metabolicko-ventilační zátěže vyjádřené tepovkou a biomechanického zatížení odvislého od techniky běhu a amortizace dopadů. U cyklistiky ovlivňuje špatná technika přímo výkon a s ním  i hladinu laktátu a tepovou frekvenci. Maratonec se špatnou technikou svoje svaly doslova udupe a skončí předčasně v křečích, i když se anaerobního prahu ani nedotkne.
U běžce začátečníka ale může velmi dobrý empirický systém běžeckého tempa naprosto selhat jak z důvodu špatně odhadnutého výkonnostního cíle, tak pro nedostatek „závodnického citu“ a z toho vyplývající neschopnosti přesně regulovat rychlost běhu.
Tepovou frekvenci pro kontrolu tréninkového zatížení používají daleko častěji triatleti. Jestli je to proto, že je triatlon daleko mladší sport a tím pádem daleko snáz přijímá nové postupy, a nebo proto že když už triatlet používá sporttest na kole, chce využít jeho výhod i při běhu dokážu jen těžko odhadnout.

Pokud bych měl odhadnout další směr vývoje, řekl bych že trend bude podobně  jako v cyklistice výrazná technizace a elektronizace kontroly běhu. Hi-tech hračky ale nebudou jen doménou vrcholových sportovců – ti si zhusta vystačí se svým běžeckým citem - ale právě u hobby běžců pro zdraví. Přístroje založené na akcelerometrii, GPS navigaci nebo dopplerovském měření rychlosti dovolí spojit měření tepové frekvence a rychlosti nebo tempa běhu do jediného přístroje a kontinuálního záznamu. Běžci tak budou mít k dispozici to, na co jsou cyklisté už pár let zvyklí – jednoduché číselné vyjádření  a precizní vyhodnocení zatížení a díky tomu i téměř dokonalou možnost on-line tréninkového vedení.