Co se zimou

Jsou lidé, kterým zima nevadí. Možná o ní ani nevědí. Ráno vstanou, nasednou v garáži do auta, naučenou cestou se v koloně sobě podobných přesunou do zaměstnání. Ze zaměstnání se automobilem vrátí zase domů. Pokud se rozhodnou sportovat, vyrazí do posilovny nebo na squash. Všude teplo, všude umělé světlo, zima jako by ani nebyla.
Jsou lidé, kteří mají zimu rádi. Těší se na běžky, na sjezdovky, na skialpinismus. Chodí bruslit, vyrazí s kamarády hrát hokej. A když už je jim velká zima, hrají v tělocvičně florbal, jdou si zaplavat, a nebo se ohřát do sauny.
Jsou cyklisté, kterým zima nevadí a nebo jí mají dokonce rádi. Oblečou se do windstopperu, ruce vrazí do lyžařských rukavic, na nohy natáhnou neoprenové návleky, na hlavu narazí kulicha, usednou na zimáka s blatníky a zástěrkami až k asfaltu vyrazí s partou spřízněných duší ke Štěchovicím. Dokážou jezdit sami, potmě, s hroznem světel na každé myslitelné i nemyslitelné části těla i kola. Na horském kole přejedou ve sněhu Brdy.
Já se na zimu také docela těším. Většinou v létě. Na konci sezóny se mi dokonce chvílemi zdá, že se jí nemůžu dočkat. Těším se na běžky. Těším se na turistické pochody okolo Prahy. Těším se, že si za dlouhých zimních večerů sednu ke knížce, vyrazím do kina nebo divadla a kdyby nejhůř, ztrestám svět i nějakými literami ze své hlavy a klávesnice. Dokonce se mě občas zmocní optimismus natolik, že zvažuji i nějakou tu vyjížďku na horském kole.
Většina podobných představ má život jepičí a připomíná novoroční předsevzetí dlouholetého kuřáka. Ven na kolo nevyrazím ani náhodou, i když ve skříni leží celá sada zimního oblečení a na balkóně odpočívá v pánu, dnes už částečně rozebraný, fešný zimáček.  Ruce i nohy mi mrznou, ať jsem oblečený jak chci. Z inverze jsem hned nastydlý. Hlavně a především mě ale zimní cyklistika vůbec netěší. Už jen panoráma za oknem, které mi nejvíc připomíná  průhled ruličkou od toaletního papíru do sklenice s mlékem – vlevo šeď, vpravo šeď, nahoře šeď, dole šeď, jen někde v dáli trochu bílé na polích – mě opravdu k cyklistice nepřemluví.
Divadlo a kino jsou sice prima, ale pohybu ani čerstvého vzduchu si v něm člověk moc neužije, nehledě na to že tam rozhodně nemůžete denně. A tak trpím, tiše, a občas i nahlas. Trochu méně při pochodech, když si říkám, oč rychleji bych jel z tohohle kopce na kole, oč dřív bych měl za sebou tady to protivné stoupání. Trochu více doma na válcích, kde mojí ochabující píli drží snad jen Divadlo Járy Cimrmana ve sluchátkách.
Trpím a stydím se pokaždé, když slyším nebo se na internetu dočtu, jak tenhle dal  v neděli stovečku, tamten za víkend skoro dvě. Trpím a strachuji se už jen při představě, jak mě budou na jaře na závodech mydlit. 
Naštěstí má každé utrpení svůj konec. Od jihu se k nám blíží, pomalu ale neodvratně, jaro jako světlo na konci tunelu. A jestli už to jako já nemůžete vydržet, leťte mu naproti. Nashle v lepších časech!